PomozteNámVyhrávat.cz PomozteNámVyhrávat.cz Řekni to tichem KupSiPomucku.cz Půjčovna kompenzačních pomůcek Zahrada neslýchaná Týden sluchově postižených Akce Týdne Mapa klientů
Odborné sociální poradenství

Odborné sociální poradenství

Sociálně aktivizační služby

Sociálně aktivizační služby

Tlumočnické služby

Tlumočnické služby

Kompenzační pomůcky

Kompenzační pomůcky

Pomáháme lépe slyšet

Akce

Akce

Stalo se nejen v Kroměříži

Důležité odkazy

Důležité odkazy

Může se Vám také hodit

Fotogalerie

Fotogalerie

Činnost v obrazech

Založení O.P.S. v datech 2011 - 2013 Pomáháme dětem

Od orchestru do světa ticha

Vážení přátelé,


na tomto místě Vám budeme pravidelně přinášet zajímavé rozhovory, životopisy nebo jiné texty o významných sluchově postižených osobách z řad klientů poradenských center v Kroměříži, Uherském Hradišti a Valašském Meziříčí. První vydání je věnováno panu Květoslavu Janálovi z Kroměříže, kterého jsme navštívili v pátek 31.5.2013. Ze zajímavého povídání vznikl ještě zajímavější příběh, který Vám nyní přinášíme.                                                                                                             


 Od orchestru do světa ticha  


Čím více je člověk starší, tím více se zajímá, co všechno ve svém životě udělal, jak pro svou rodinu, tak i ve prospěch svého okolí. Také já se často ve vzpomínkách vracím a vzpomínám, jak jsem pracoval a jak jsem se aktivně zapojil do činnosti pro sluchově postižené v Kroměříži.


Narodil jsme se 2.7.1926 v Rackové u Zlína a tamtéž jsem začal v roce 1932 chodit do Obecné školy. Tatínek byl krejčí a šil pro židovskou oděvní firmu K. Hochner v Kroměříži. Maminka byla v domácnosti a pomáhala tatínkovi při šití. Bylo nás pět sourozenců. Já jsem byl nejstarší. Mým nejlepším kamarádem byl Zdeněk Gába, který se u pana řídícího Obecné školy v Rackové učil hrát na housle. Já jsem s ním často chodil do hodiny a poslouchal, jak Zdeněk hraje. Velice se mi to líbilo. Chodil jsem za tatínkem a prosil ho, aby mi koupil housle, že se chci taky učit hrát tak jako Zdeněk. Tatínek mi vždycky říkal: „ Synku nemůžu Ti je koupit, nemám zbytečné peníze. Až budeš starší a budeš vydělávat, tak si je můžeš koupit.“


V roce 1935 jsme se odstěhovali do Kroměříže a později do Skaštic u Kroměříže, kde jsem ukončil Obecnou školu. V Břestě jsem navštěvoval měšťanskou školu. Rád bych pokračoval ve školním vzdělávání, jenže naše rodinné poměry začátkem války v roce 1940 byly velmi tíživé. Tatínek býval často nemocen a po uzavření židovské firmy byl bez trvalého zaměstnání. Maminka pracovala příležitostně u sedláků ve Skašticích. Já jsem byl nucen jít pracovat, abych pomohl rodičům při výživě dalších čtyř sourozenců. Dne 2 července 1940 jsem oslavil 14 narozeniny, a hned následující den 3. Července 1940 jsem nastoupil do učení jako strojní zámečník v továrně na zámky a nástroje u firmy K. Mertl v Kroměříži.


Jednou za mnou přišel pan mistr a povídá: „ Květoslave, chceš housle, náš Láďa má housle a nemá zájem se na ně učit hrát.“ Já jsem řekl: „Ano pane mistr chci.“ Pan mistr na to: „ Tak řekni doma mamince, ať mi ve Skašticích sežene kilo másla a housle budou tvoje.“ Maminka sehnala máslo, já jsem je donesl panu mistrovi a ten mi dal housle. Byly velmi pěkné, uloženy v pouzdře vystlaném kožešinovým beránkem. Tatínek a maminka byli spokojení, že se mi housle líbily. Na housle jsem se učil hrát v Hulíně u pana kapelníka Františka Zapletala, který vedl dechovou kapelu a sám uměl hrát na několik hudebních nástrojů. Na housle jsem se učil hrát po celou dobu okupace. V roce 1943 jsem se vyučil a zůstal jsem u svého zaměstnavatele až do osvobození. Abych získal další zkušenosti v oboru, ve kterém jsem se vyučil, nastoupil jsem do zaměstnání u firmy SKRAT – továrny na elektromotory v Hulíně. Byla tam závodní dechová hudba, kde jsem se učil hrát na heligon a kontrabas. V Hulíně jsem pracoval až do nástupu vojenské prezenční služby.


Od 1.10.1948 – 30.9.1950 jsem vykonával vojenskou službu v Plzni v kasárnách slavných Pětatřicátníků. Základní výcvik jsem prodělal u kanonýrů. Během výcviku jsem se přihlásil ke zkouškám u vojenské hudby, kterou vedl škpt. Karel Eška. U zkoušky jsem prospěl a byl jsem převelen k vojenské hudbě. Protože jsme byli umístěni v kasárnách pětatřicátníků, říkali jsme si Pětatřicátníci a byli jsme na to hrdí. U hudby byl velmi dobrý kolektiv a vojenská hudba v Plzni měla vysokou úroveň. Dodnes na kamarády hudebníky často vzpomínám.


Po příchodu z vojenské služby jsem nastoupil zpět do Hulína do zaměstnání u firmy MEZ (dříve SKRAT) později TOS továrny na obráběcí stroje. Pracoval jsem jako soustružník na těžkých obráběcích strojích. Při zaměstnání jsem navštěvoval nižší a vyšší průmyslovou školu strojnickou, kterou jsem ukončil maturitou. Později jsem pokračoval na Jazykové škole ve Zlíně, kterou jsem ukončil zkouškou z německého jazyka. Od roku 1955 jsem pracoval jako výrobní a výstupní kontrolor, metalurg, technolog výroby a od roku 1965 – 1989 jako technik Obchodně technických služeb. Seřizoval jsem a předával zákazníkům naše numericky řízené stroje. Jako informátor jsem jezdil po výstavách a veletrzích obráběcích strojů. Procestoval jsem kus světa od Argentiny až do Norska za polární kruh.  


V závodní dechové hudbě jsem hrával heligon a v tanečním orchestru kontrabas a baskytaru. Současně jsem hrával v orchestru Hanácké filharmonie v Kroměříži pod taktovkou dirigenta Antonína Procházky otce známého herce a režiséra z Plzeňského divadla Antonína Procházky. Hanácká filharmonie měla na tehdejší dobu vynikající úroveň. Hrávali jsme Prodanou nevěstu, Rusalku, Jakobína, Carmen, Slovanské tance a různé operety. Často s námi hostovali profesionální umělci jako třeba Eduard Haken, Oldřich Nový, Rudolf Asmus, Jára Pospíšil a jiní. V tanečním orchestru Hulínská šestka jsem hrával kontrabas a později baskytaru. V roce 1982 jak jsem hrál baskytaru, říkali mi kamarádi, včetně kapelníka: „ Víš, tu kytaru musíš trochu přidat, poslouchej, jak hrají big beatové skupiny, hrajeme také pro mladé a tu basu musí být slyšet!“ Já jsem si to na aparatuře zesílil, a když jsem šel domů po hře, tak mi stále hučelo v uších. Začal jsem pomalu ztrácet sluch. Chodil jsem po nemocnicích a tam zjistili, že mám narušený sluchový nerv a že v mém věku se to nedá operovat. Při svém zaměstnání jsem byl nucen používat sluchadlo. Se ztrátou sluchu jsem se dlouho nemohl psychicky vyrovnat. Pomohla mi moje manželka a rodina, kteří mě přesvědčili, že mezi námi žijí lidé, kteří jsou ještě více zdravotně postižení jako já.


Pan Květoslav Janál zanedlouho oslaví své 87 narozeniny! Přejeme mu i nadále hlavně hodně zdraví a stále dobrou náladu.  

Poradenské centrum pro sluchově postižené Kroměříž, o.p.s., Velehradská 625, Kroměříž 767 01 Evidence činností pro zaměstnance