PomozteNámVyhrávat.cz PomozteNámVyhrávat.cz VzdělávejSe.eu KupSiPomucku.cz Půjčovna kompenzačních pomůcek Zahrada neslýchaná Týden sluchově postižených Akce Týdne Mapa klientů
Odborné sociální poradenství

Odborné sociální poradenství

Sociálně aktivizační služby

Sociálně aktivizační služby

Tlumočnické služby

Tlumočnické služby

Kompenzační pomůcky

Kompenzační pomůcky

Pomáháme lépe slyšet

Akce

Akce

Stalo se nejen v Kroměříži

Důležité odkazy

Důležité odkazy

Může se Vám také hodit

Fotogalerie

Fotogalerie

Činnost v obrazech

Založení O.P.S. v datech 2011 - 2013 Sociální partnerství

Vím, že moje profese má smysl

S laskavým svolením šéfredaktorky časopisu Gong paní Mgr. Hany Marie Kunešové vám zde přinášíme její rozhovor s panem Ing. Zdeňkem Kašparem. 


Motto: „ Život je jako jazzová trubka – když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde. Louis Armstrong


Inženýr Zdeněk Kašpar je neobyčejný svou zdánlivou obyčejností. Člověk plný energie a nápadů. Své spolupracovníky si umí vybrat, věří lidem, a jak sám říká, všechno v životě každý dostane zpátky. V loňském roce se dožil sedmdesátky. Pravda je, že na něm není věk vidět. Letos na jaře si nadělil operaci srdce. Věří, že se opět vrátí na kánoi a do hor. Humor ho neopustil a to je dobře. Přišla jsem si s ním popovídat, jen tak – o životě, o srandě, o všem, co ho provází… Kdo ho zná, potvrdí, že se s ním nenudíte. Jsem poctěná, že vám mohu zprostředkovat naše milé povídání si.


Jak vzpomínáte na domov?


S láskou a rád. Tatínek byl povoláním učitel, vedl mě ke sportu. V zimě to byly lyže a v každé volné chvilce jsme jezdili na vodu. Nyní mi sportování hodně chybí. Navíc po těžkém úraze mi zůstala jen ta voda. První lyže jsem si nazul na Čerchově, kam se potom dlouhá léta nesmělo, byla to zakázaná vojenská zóna. Maminka byla také učitelka, ráda malovala a tvořila technikou art protis. Dnes už málokdo ví, co se pod tím pojmem skrývá. Mám ještě dva mladší sourozence – sestru a bratra. Dětství, to jsou vzpomínky na prázdniny, které jsme trávili v Rokycanech. Bydleli jsme ale v Kynšperku, později v Karlových Varech, kde jsem také dokončil studium na gymnáziu. Poté jsem odešel do Prahy studovat vysokou školu – techniku, obor Přesná mechanika a optika.


Svůj život jste potom nasměroval kam?


První nástup byl do Aritmy. Po roce a půl přišla nabídka, a já odešel na Lékařskou fakultu do Plzně jako vědecký pracovník, kde jsem zůstal pětadvacet let. Díky zájmu o měřící, zvukovou a obrazovou techniku jsem v roce 1968 vstoupil do Svazarmu, kde jsme založili novou odbornost – elektroniku. Zůstal jsem tady až do rozpadu, to bylo na počátku devadesátých let. Ve 33 letech jsem měl ošklivý úraz páteře a prognóza zněla: „nebudeš chodit.“ Tak jsem se dostal do svazu invalidů. Tehdejší tajemník měl těžce nedoslýchavého syna, a požádal mě, zda bychom nemohli pro něho něco udělat. A tak jsme navrhl, odzkoušel a popsal první „naší“ indukční smyčku. U „slucháčů“ jsem se motal už od roku 1975. K profesy jsem se dostal přes hudbu a tehdy velmi populární techniku Hi-Fi (vysoká věrnost zvuku). Po roce devadesát jsme byli na exkurzi ve škole pro sluchově postižené žáky v Bratislavě a seznámil jsem se tu se zástupcem firmy ve Švýcarsku., která se zabývala byznysem kolem sluchadel. Založil jsem firmu a fungujeme dodnes.


Stává se, že v životě se mnoho věcí nepovede. Vás třeba zaskočil ošklivý úraz. Co Vám letělo hlavou? Katastrofa, konec nebo zjištění, že můžete dělat i jiné věci?


Úrazem se člověku skutečně změní pohled na život. A to celkově. Nedobrovolně se na čas zastavíte. Pak se ale musíte srovnat a víte, že je potřeba pokračovat dál. Já se na to dívám tak, že se jedná o jakousi životní zkoušku, co člověk vydrží. Prognóza opravdu nebyla vůbec dobrá – vozík. Operace, rehabilitace a… nevzdávat se. Podařilo se mi vyhnout vozíku, jak vidíte, chodím. Svým dětem jsem se snažil vždycky věnovat, a to stejně tak, jako kdysi můj táta mně. I já jim chtěl předat kus sebe, schopnost nevzdávat se, neuhnout, a tím dosáhnout svých cílů. Myslím, že se mi to podařilo.


Váš život je docela pestrý, plný peripetií. Hodí se na Vás přísloví „Co mě nezabije, to mě posílí“?


Mohu říci, že ano. Nejsem zvyklý se vzdávat. Život vám často nabídne jinou cestu a vy po čase zjistíte, že vůbec není špatná.


Co Vám Vaše profese dala a dává?


Hodně moc radosti, ale také zodpovědnosti. Je nádherné, když se vám podaří najít jiná nebo i nová řešení a pomůžete nedoslýchavým nebo lidem ztrácejícím sluch v jejich komunikaci. Cílem mého snažení a potažmo i všech mých spolupracovníků je vrátit takto sluchově handicapované lidi zpátky do společnosti. Svou profesi vnímám jako velmi důležitou a zásadní. Vím, že má smysl. Je to moje naplnění.


Jak to přišlo, že jste se stal předsedou společnosti ASNEP?


V roce 1994 jsme založili Český klub nedoslýchavých HELP (ČKNH), v Plzni nám říkají „Helpáci“, jsme zde předsedou. A tyto profesní aktivity a zkušenosti mně dovedli i do ASNEPu, kde jsem se nakonec stal předsedou. Ovšem, nebyl to můj cíl? Jak vidíte, vydržel jsem tady pomalu už dvacet let. Ale utéci nemůžete, protože víte, že někdo tu práci udělat musí. Trápí mě jedna věc: hnutí je velmi roztříštěné a nedaří se ho spojit v jeden celek, který by měl dle mého názoru ve společnosti mnohem větší váhu. Třeba se podaří dosáhnout potřebné jednoty, a tím i větší síly.


Mám ráda moudra. „Abychom si vážili světla, je důležité najít tmu“ a „Není potřeba křičet, aby nás bylo slyšet.“ Cítíte to podobně?


Ano, mohu se s tímto ztotožnit. Tak to pociťuji i já.


Máte recept na zdravý způsob života?


Recept opravdu nemám. Ale poradil bych: snažit se co nejméně rozčilovat, vyhýbat se konfliktům, což až tak někdy zase nejde. A problémy řešit s nadhledem. Přiznávám, že se mi moje rada v praxi ne vždy podaří naplňovat.


Náhoda je, když, jak říká Antoine de Saint-Exupéri, Pánbůh chce zůstat inkognito. Věříte v náhody?


V náhody nevěřím. I když jsem často v diskuzích slyšel, že náhoda není náhoda. Tato úvaha mi nepřipadá konstruktivní. Ve své podstatě jsem pragmatik a praktik. Vždycky jsem převážně spoléhal sám na sebe, což je dáno i tím, že jsem se řídil heslem Nejbližší pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. To ovšem neznamená, že bych chtěl být na všechno sám. Naopak.


Umíte sám sobě naordinovat pauzu?


Když si potřebuji oddychnout, udělám si výlet, podívám se někam, kde jsem nebyl, ale pokračuji třeba v tom, co jsem ještě nestačil dodělat. Na mysli mám i vyřizování restů v technické části mé profesionální práce.


Jaké cíle si chcete ještě v životě naplnit?


Člověk potřebuje, aby se mu dařilo nejenom v práci, jeho známým a rodině, ale potřebuje i jakýsi výhled něčeho radostného. Pro mě to znamená vzít si třeba znovu kánoi a vyrazit s kamarády na vodu. Vyšlápnout si do hor nebo si jen tak vyrazit na hrady a zámky. Sám jsem se nedávno při návštěvě kamaráda divil, kolik je v okolí Plzně krásných míst. Myslel jsem, že je všechny znám. Třeba balvany Bába a Dědek nedaleko Žihle s výhledem na Rabštejn, pár kilometrů od zámku Manětín… Panečku, nestačil jsem se divit. Tak to bych rád. 


Co byste popřál naší komunitě?


Na prvním místě vzájemnou toleranci, spolupráci a ohleduplnost.


A co byste popřál sobě?


Zdraví. A protože se píše, že čas ke stáru je třikrát rychlejší, přeji si, aby své tempo zpomalil. Už kvůli mně.


 


Hana Marie Kunešová


Rozhovor převzat z časopisu Gong 7-9/2013

Poradenské centrum pro sluchově postižené Kroměříž, o.p.s., Velehradská 625, Kroměříž 767 01 Evidence činností pro zaměstnance