Nikdy není pozdě

Přinášíme Vám další zajímavý rozhovor. Tentokrát jsme oslovili dlouholetého klienta kroměřížského poradenského centra, dobrého kamaráda a velkého sportovce Davida Studýnku. Následující vyprávění Vás zavede až na 22. ročník Deaflympiády (Olympijské hry sluchově postižených sportovců) do Sofie. Čím tedy začneme? Co například naše touhy nebo spíše přání se sebou něco udělat, něco dokázat? Daří se nám to? Proč právě toto téma? Protože jak říká David: „Nikdy není pozdě.“

Davide, jak ses dostal k cyklistice?

Bylo to asi v roce 2010. Chtěl jsem zhubnout, a tak jsem začal jezdit na kole. Napřed jen tak rekreačně a později jsem si řekl, že bych mohl zkusit závodit. Ze začátku jsem soutěžil jen mezi amatéry, a to bez jakéhokoliv tréninku. Sice se mi podařilo zhubnout, ale zároveň jsem si tímto závoděním způsobil hodně zdravotních problémů. Během závodu jsem často dostával křeče (jak říkají cyklisti: byl jsem „přepálený“). Později jsem se připojil k týmu SK Skivelo Olomouc, kde jsem začal s pořádným tréninkem. Ze všech disciplín mě nejvíce baví jezdit MTB, což je jízda v terénu na horském kole a potom hlavně maratony.  

Závodně jsi začal jezdit tedy poměrně pozdě, přesto sbíráš velké úspěchy. Co za tím stojí? Tvrdý trénink?  

Mám své oblíbené motto: „Nikdy není pozdě“ a jsem rád, že jsem ho dokázal přenést i do svého života. S cyklistikou jsem začínal opravdu pozdě, o to víc úsilí jsem musel věnovat tréninku, který je samozřejmě velice důležitý. Trénuji ve svém volném čase, týdně jsem v sedle kola alespoň 10 hodin. Mám několik oblíbených tras. Pokud trénuji na silničním kole, zajedu si třeba do Olomouce. Pokud se připravuji na závody v terénu, vyšlápnu si třeba na Bunč a pak dále do Uherského Hradiště.

Pamatuješ si ještě na svůj první závod?

Bylo to v roce 2010. Závod se jmenoval Chřibská „50“. Padesáti kilometrovou trasu v lesním terénu jsem tehdy zvládl za 4 a půl hodiny. V průběhu závodu mě chytaly křeče, přemýšlel jsem, zda nemám svůj boj vzdát. Zatím co já jsem dojížděl unaven do cíle, mí kamarádi už byli osprchovaní a občerstvovali se u stánků.  Byla to dobrá zkušenost a já si tehdy uvědomil, že bez pořádného tréninku nemám mezi dalšími závodníky šanci. V Chřibech jsem startoval i v loňském roce a dokončil ho v čase kolem 2 hodin.    

Kolik absolvuješ ročně závodů? Soustředíš se jen na svou oblíbenou disciplínu nebo občas vyzkoušíš i něco jiného?

Ročně se zúčastním asi kolem 20 závodů. Většinou jsou to závody právě v kategorii MTB.

Jaké jsou tvé největší dosavadní úspěchy?

Největším úspěchem jsou pro mě dvě bronzové medaile z Mistrovství Evropy neslyšících cyklistů, které se konalo v roce 2012 v ruském Togliati. Startoval jsem v maratonu horských kol na 55 km a ve štafetě 3x10 km. Za velký úspěch považuji i svou účast na 22. Letní Deaflympiádě, která se konala letos od 26. července do 4. srpna v Bulharské Sofii. 

Je nějaký závod, který bys rád někdy v budoucnu vyhrál?

Všechny závody, na kterých startuji, mám rád. Každý je vždy jiný a hodně záleží i na počasí. Mezi mé oblíbené patří právě Chřibská „50“, nebo třeba závod Drásal, který se koná každoročně v Holešově a na kterém startují vždy výborní závodníci. Jsem rád, že se s nimi mohu poměřit. 

Věnuješ se i jiným sportům? Co děláš, když nesedíš v sedle kola?

Baví mě turistika a také rád běhám. Občas si zajdu zaplavat nebo se odreaguji v posilovně. V zimě si rád vyjedu na běžkách. 

Zpět k cyklistice. Letos v létě jsi reprezentoval Českou republiku na Deaflympiádě v Sofii. V jaké kategorii jsi startoval a jak sis vedl?

Startoval jsem v disciplíně horská kola cross-country na 4x6 km.  Na startu bylo celkem 35 závodníků z celého světa a já jsem závod dokončil v čase 1 hodina 39 minut 19 sekund, což stačilo na celkové 7. místo. Příprava na Deaflympiádu se neobešla bez problémů. Měsíc jsem se léčil se zánětem achilovky a z tohoto důvodu jsem byl pozadu s tréninkem. I vzhledem k tomu beru své 7. místo jako úspěch a jsem za něj moc rád. 

Byl to těžký závod? Jak se ti jelo? Nesvazovala Tě olympijská atmosféra?

Určitě to byl těžký závod. Jelo se v rychlém tempu a čekalo nás čtyřkilometrové stoupání a následně 2 km sjezdu. V některých částech trasy bylo stoupání opravdu hodně ostré a také sjezdy byly místy nebezpečně rychlé. Osobně se mi jelo dobře, byl jsem v pohodě. Atmosféra byla mnohdy hodně napjatá, ale fanoušci nás intenzivně povzbuzovali.

Zažil jsi během závodu nějaké těžké nebo naopak dobré okamžiky?

Ano i takové chvíle jsem zažil. Krize na mě přišla během druhého kola závodu, kdy jsem si pohrával s myšlenkou, že závod vzdám. Hodně závodníků kolem to vzdávalo. Pomohlo mi, když jsem se dozvěděl, že jsem na průběžném 5. místě. To mě pak nakoplo a hnalo do cíle. Dobré chvíle přicházely s blížícím se cílem a také v průběhu sjezdu, kdy má tělo chvíli čas si odpočinout. Po konci závodu jsem si oddychl, že jsem vše zvládl bez zranění, takže to je taky určitě pozitivní.

Je pro tebe start na Deaflympiádě vrcholem dosavadní cyklistické kariéry?

Beru ho jako dosavadní vrchol. Na tento prestižní závod jsem se dostal již po 3 letech od začátku své cyklistické kariéry a dokázal jsem si, že se mohu měřit i s jinými závodníky. 

Reprezentoval jsi Českou republiku. Může tohle něco překonat? Čeho bys chtěl dále dosáhnout?

Možnosti reprezentovat si velmi vážím a věřím, že za 4 roky na další Deaflympiádě v Turecku budu opět startovat. Dalším cílem je pro mě Mistrovství Evropy, které bude v příštím roce pořádat Rakousko. Chtěl bych absolvovat také silniční etapový závod, který se pojede příští rok v listopadu na dalekém Taiwanu. Samozřejmě všechno záleží na mé výkonnosti a také na zdraví. 

Závěr tohoto rozhovoru bude patřit tvé rodině a hlavně dětem. Jdou (nebo spíše jedou) ve tvých cyklistických stopách?

Cyklistika pohltila celou moji rodinu. Manželka a děti (syn 10 let a dcera 6 a půl roku) mě na závody často doprovázejí a většinou také startují v některé z doprovodných soutěží.  Děti jezdí samozřejmě hlavně pro radost, ale u své dcery jsem již několikrát zaznamenal velkou touhu po vítězství. Chtěl bych své rodině a také svému týmu poděkovat, protože bez jejich podpory bych řadu věcí nedokázal.

Děkujeme Davidovi Studýnkovi za zajímavý rozhovor. Přejeme pevné zdraví a mnoho dalších životních i sportovních úspěchů.